Zásnuby s Claire a podivuhodný příběh mimozemského sexu

John Scalzi

Každý by rád věděl, jak jsem vlastně Claire žádal o ruku. To je docela komplikovaná záležitost, tak vás nejdřív musím uvést do děje. Všechno začalo v kanceláři Bena Rosenwalda, šéfredaktora časopisu Muž Nového Světa. Měsíční redakční plánovací porada se líně chýlila ke konci.

„Tak to bychom měli,“ řekl Rosenwald. „A ještě jednu věc: je čas vybrat článek o mimozemšťanech.“

Redakcí zahučel hluboký povzdech — redaktoři tak podle mého názoru rituálně vyjadřovali nesouhlas. Krčil jsem se v koutku místnosti a dělal zápis ze schůze — snažil jsem se být co nejmíň vidět, alespoň do doby než zjistím, jak to tady chodí. Byl jsem v práci druhý týden a fungoval jako redakční holka pro všechno.

„Ale jistě, no jistě,“ uštěpačně odseknul Rosenwald. „Chudáci redaktoři se můžou pominout z toho, že každej měsíc je potřeba napsat něco o mimozemšťanech. To je pomalu horší než si najít opravdovou práci, že? Myslím práci — jako třeba něco zvedat, nebo nutit lidem k burgerům hranolky, že?“

„Proboha Bene,“ zahartusil hudební redaktor Nick Venice. „Copak se ti z toho taky nezvedá žaludek? Každý měsíc píšeme to samé — pořád jen příběhy o mimozemšťanech, jeden za druhým.“

„No jasně že se mi z toho zvedá kufr,“ zabručel Rosenwald. „Mám u prdele jak Durangy, tak Cli, tak Sefuány. Ale lidi, podívejte se…“

„…je to přesně náš obor,“ zamumlali redaktoři a ani se nenamáhali předstírat, že je to baví.

„Správně, je to přesně náš obor,“ opakoval Rosenwald. „Playboy má kozy, New Yorker kreslený vtipy, Muž Nového Světa má každej měsíc posranej článek o tom jaký je to bejt v mimozemský kůži. Když ty články přestaneme tisknout, Nicku, jsme venku ze hry a ty se vrátíš k tomu cos dělal předtím, než jsem tě najal,“ dodal Rosenwald a zamyslel se: „Co si vlastně dělal předtím, než jsem tě najal?“

„Psal jsem román.“

„Ptám se tě cos doopravdy dělal.“

Nick se zavrtěl na židli a něco zamumlal.

„Promiň, Nicku, ale nejde ti rozumět,“ popíchl ho Rosenwald.

„Chodil jsem venčit psy,“ odvětil Nick.

„To je skvělý,“ odtušil Rosenwald. „Ty a tvůj nablejskanej diplom z kreativního psaní z Vassaru jste sbírali hovna padající z prdelí čoklů zbohatlickejch paniček.“

„No moment, já chodil na univerzitu Sarah Lawrence,“ durdil se Nick.

„To je úplně jedno, na který z těch malejch a drahejch akademií si prochlastal rodičům barák jen proto, abys získal titul, který je k ničemu,“ utrhl se Rosenwald. „Důležité je, že bez pravidelného článku o mimozemšťanech bys dneska pořád venčil psy a s notebookem v putyce přesvědčoval barmanky o tom, že si vlastně velice citlivý chlapec. Takže buď té lásky a článků o mimozemšťanech si važ.“

„Ne že by že poslouchat vytočenýho Nicka nebyla legrace,“ ozvala se šéfeditorka Debbie Austinová. „Ale jestli se chceme dobrat k nějakému smysluplnému závěru, musíme vybrat příběh a taky někoho, kdo to napíše.“

„Můžeme zase napsat něco o sportu,“ navrhl Jerry Sims. „Žena mého kamaráda pracuje v Parkersonu, tam kam všechny ty mimozemské děti chodí do školy. Tvrdila mi, že malí Sefuánci po sobě házejí nože a říkají tomu sport.“

„Něco jako roztahovák?“ zeptala se Debbie.

“Nemám ponětí co to je,” zavrtěl hlavou Jerry. “Sandy mi ale tvrdila, že ty malí parchanti míří dýkama přímo na hlavu. V tělocvičně po tom vždycky zůstanou díry ve zdi.“

“Článek o sportu jsme měli před dvěma měsíci,“ připomněl Rosenwald. „Dopadlo to hrozně.“

„Zas tak špatný to nebylo,“ zavrčel Jerry. Ten článek totiž psal on.

„Bylo to absolutně hrozný,“ řekl Rosenwald. „Kromě toho, my se musíme vydat úplně jiným směrem. Jak dlouho jsme nepsali o mimozemským sexu?“

Všichni se očima obrátili na Teda Winstona, Rosenwaldova asistenta a neoficiálního archiváře Muže Nového Světa. „Záleží na tom,“ odpověděl. „Myslíte sex mezi mimozemšťany stejného druhu, sex mezi mimozemšťany různých druhů nebo sex mezi mimozemšťanem a člověkem?“

„Mimozemšťan a člověk,“ řekl Rosenwald. „To je přesně ono.“

„Před třinácti měsíci,“ zalovil Winston v paměti. „Teda… nebyl to přímo sex mezi mimozemšťanem a člověkem. Byli to lidé, jen se přitom převlékali za mimozemšťany.“

„Už si vzpomínám,“ řekl Rosenwald. „Kdo to tehdy psal?“

„Já,“ ozvala se Brenda Jonesová. Seděla přímo přede mnou.

„Jaké to bylo?“ zeptal se Rosenwald.

„Mám pocit, že to svinstvo ze sebe už nikdy nesmyju.“

„Hmmm…“ zamručel Rosenwald. „Chtělo by to něco, z čeho by se pak člověku nezvedal žaludek. Co takhle mimozemský dvoření?“

„Dvoření?“ zeptal se Winston. „Myslíte tím namlouvací rituály nebo rande?“

„Cokoliv,“ opáčil Winston. „Nebo počkejte — rovnou rande.“

„No o tom jsme, myslím, ještě nikdy nic nepsali,“ zamyslel se Winston.

„To by asi šlo,“ zašveholila Debbie. „Na vysoké jsem bydlela s holkou, co má teď docela vysokou pozici na fakultě xenologie v Kolumbii. Bude o tom vědět všechno.“

Rosenwald podrážděně zamával rukama. „Jen žádný akademiky. Naši čtenáři si rádi hrajou a čtou o technickejch hračkách. Absolutně je nezajímá, co si o věcech myslí nějací doktoři. Mám lepší nápad. Někdo z vás by si měl dát rande s mimozemšťanem.“

„Slyšel jsem dobře?“ ozval se Nick. „Rande s mimozemšťanem?“

„Proč ne?“ zeptal se Rosenwald.

„Je to vůbec legální“

„Tede?“ obrátil se Rosenwald na asistenta.

„Legální to je ve všech státech kromě Alabamy,“ doplnil Winston. „Tam za to jdete na 15 měsíců za katr.“

„Za obyčejný rande?“ podivil Rosenwald.

„To ne,“ dodal Winston. „Jen když s nimi spíte. Státní legislativa nepovažuje mimozemšťany za citlivé bytosti, takže styk s nimi je podle nich defacto sodomie.“

„Alabama je prdel světa,“ potáhl nosem Rosenwald. „Podívejte, já nechci, abyste s nima píchali. Já jen chci, abyste s nima šli na rande. Večeře, kino, znáte to. Nebo cokoliv co oni za večeři a kino považují.“

„Jak by se takové rande mělo zorganizovat?“ zeptala se Debbie. „Nemám pocit, že by někdo z nás si chtěl dát inzerát „hledám mimozemšťana“. To se pak s jedním táhne.”

„Mám známé na ambasádách,“ nenechal se odbýt Rosenwald. „Jsem si jistej, že někdo z personálu by se na rande pozvat dal. Nějaký mimozemský stážista nebo stážistka, to je jedno. Takže — kdo se toho ujme?“ Nikomu se nechtělo zvednout ruku. „Co třeba ty, Brendo?“ zeptal se Rosenwald.

„Ani náhodou,“ vyprskla Brenda. „Už jsem v oblasti mimozemskýho sexu odkroutila svý.“

„Je to téma mimozemských vztahů,“ upozornil ji Rosenwald.

„To je skoro to samé. Opakuju: ani náhodou. A můžete mě klidně vyhodit.“

„Nicku?“ pokračoval Rosenwald.

„Moje žena by z toho určitě neměla radost,“ odtušil Nick.

„Ty si ženatý?“ podivil se Rosenwald.

„Jo. Vzal jsem si tu barmanku.“

“To by se fakt vysvětlovalo dost blbě,“ uznal Rosenwald.

“Dejte to tomu novýmu,” řekl Jerry a ukázal na mě. “Ten ještě nic o mimozemšťanech nepsal.”

No a na tomto místě vstupuju do děje já.

Rosenwald se ke mně obrátil. „Vida, Charlie. Dva týdny v redakci úplně stačí, klidně se do toho můžeš pustit. Navíc nejsi ženatý.“

„To ne, ale mám přítelkyni,“ opáčil jsem a myslel na Claire.

„Berete to vážně?“ zeptal se Rosenwald.

„Žijeme spolu.“

„Se svou první ženou jsem žil šest let a podle ní jsem to celou tu dobu nebral vážně,“ zabručel Rosenwald.

„Já myslím, že tohle opravdu vážné je,“ ozval jsem se. Ve skutečnosti jsem se právě pokoušel vymyslet velmi rafinovaný způsob, jak požádám Claire o ruku. „Nevím, jak by se jí líbilo, že jdu na rande s mimozemšťankou.“

Rosenwald se zamyslel: „Máš rád italskou kuchyni?“

„Cože?“ zarazil jsem se. „No mám… proč?“

„Udělám ti dneska rezervaci U Malýho Gina,“ řekl Rosenwald. „Vezmi svou dívku na večeři, platí redakce. Musíš ji ujistit, že kvůli mimozemšťance ji opustit nehodláš. To je fér, ne?“

U Malýho Gina nebyl jen tak nějakej obyčejnej italskej pajzl. Byla to ta nejvyhlášenější stylová restaurace ve městě plném stylových italských restaurací. Kdybych tam zavolal já a chtěl udělat rezervaci sám, šéf podniku by se mi nejspíš vysmál do telefonu — těsně předtím než by zavěsil. Nebyl jsem si ani jistý, jestli mám do takového podniku dost dobrý oblek. „To by asi bylo v pořádku,“ vysoukal jsem ze sebe.

„Skvělé,“ rozzářil se Rosenwald. „Takže v 7.30. Zavolám Ginovi a zařídím to.“

„Hej,“ ozval se Nick. „Když jsem psal o mimozemšťanech já, žádnou rezervaci u Malého Gina mi nikdo neudělal.“

„Proboha Nicku,“ zaškaredil se na něj Rosenwald. „Zachránil jsem ti život před sbíráním psích hoven. Takže my jsme si kvit, fajn? No a teď vypadněte z kanceláře, všichni. Musím někomu zavolat.“

„Cože to po tobě chtějí?“ zeptala se Claire.

Seděli jsme U Malýho Gina. Jídlo bylo fantastické, Claire vypadala naprosto skvěle. Podařilo se mi někde vyhrabat koženou bundu, která vypadala aspoň trochu přijatelně. Na rituální předání snubního prstenu se tohle místo hodilo naprosto skvěle — mělo to malý háček, právě jsem se totiž Claire chystal požádat o svolení k důvěrným schůzkám s tvory z jiné planety.

„Mám jít na rande s nějakejma mimozemšťankama,“ zamumlal jsem. „Kvůli článku do časopisu.“

„Na rande,“ zakroutila Claire hlavou. „Se všema najednou, nebo půjdou postupně?“

„Myslím, že po mně chtějí několik schůzek za sebou, vždycky s jednou.“

Claire natočila linguini na vidličku. „Říkala jsem, že máš vzít to místo u nás v tiskovém.“ Pracovala jako internistka v nemocnici u Svatého Josefa. „Dali by ti víc peněz. Taky bys nemusel platit zdravotní pojištění.“

„Chodím s doktorkou,“ pokusil jsem se o úsměv. „To je lepší než pojištění. A nechci si vydělávat na živobytí tím, že budu psát o nějaké nemocnici články do novin.“

„No jasně, lepší je chodit na rande s mimozemšťankama,“ zavrčela Claire. Provokovala mě, ale bylo vidět, že jí to přece jen trochu vadí. „O tom by chtěl přece psát každej chlap.“

„Neuteču ti s žádnou z nich, neboj,“ ujišťoval jsem ji a mezitím se snažil nabodnout lilkové ravioli.

Claire se schovala za chomáč linguini, namotaný na vidličce, a odkašlala: „Nejsem žárlivá, Charlie. Předpokládám, že když si na výšce na kolejích nespal s tou Chuani, rozhodně netrpíš nadměrnou náchylností k mimozemským rasám.“

Zvedl jsem hlavu: „Jak to víš, že to na mě zkoušela?“

Claire se útrpně podívala nahoru. Byla naprosto okouzlující. „Ale prosímtě… přišla mi to říct těsně potom. Když si ji vykopal z postele, vypila třikrát Long Island Ice Tea, pak mi před dveřma vyla jako šakal a málem mi je roztřískala, jak se tak moc chtěla omluvit. Přísahala, že už to nikdy neudělá, pak všechny ty long islandy vyzvracela a usnula u mě na podlaze. Prostě úplná klasika. Chuani byla odporná, jednou se dokonce muchlala s Alison.“

„S tou tvojí spolubydlící?“ zeptal jsem se překvapeně. Alison byla totiž velmi, velmi konzervativní.

„No ano,“ přikývla Claire. „A taky za to mohl Long Island Ice Tea, aspoň si to teda myslím.“

„Tak tomu se říká lesbická xenofilie,“ pokýval jsem hlavou.

„Nemyslím, že by to zašlo nějak daleko,“ podotkla Claire. „Když jsem se vrátila do pokoje, byly obě napůl vysvlečené a v komatu. Než upadly do alkoholického komatu, dostaly se tak maximálně k bradavkám. Teda… k bradavkám Alison, nevím, jak se tyhle věci jmenují u Chuani.“ Ladným gestem přesunula lignuini vidličkou do úst.

„Stejně by ale Alison nebyla ráda, kdyby se o tom začalo mluvit,“ uvažoval jsem. „Na takové experimenty by se u ní v práci asi moc netvářili.“ Alison byla zaměstnaná v týmu republikánského kongresmana z města Provo v Utahu, jednoho z nejkonzervativnějších měst ve Státech.

Claire pokrčila rameny a labužnicky polkla. „Tak to na kolejích chodí. A tím se dostáváme zpátky k té naší věci.“

„Co s ní?“

„Co po tobě vlastně budou na těch randíčkách chtít? Jestli si s nima máš jenom někde dát kafe, tak je to v pořádku. Ale z toho by nikdo asi pořádný článek nenapsal.“

„Ben nečeká, že se s nima vyspím — pokud narážíš na tohle.“

„To tvrdí teď,“ řekla Claire a namířila na mě vidličkou. „Víš ale, že by určitě neprotestoval. Takový článek by se v časopise vyjímal naprosto skvěle.“

„I kdybych za to měl dostat Pulitzera, tak s mimozemšťankou souložit nebudu,“ zakroutil jsem hlavou. „Ani bych nevěděl kde začít. To byl mimo jiné také jeden z problémů s Chuani.“

„Aha!“ zvýšila Claire hlas. „Tak takhle to tedy bylo doopravdy.“

„Claire, poslouchej — nebude žádný mimozemský sex.“

„Žádný sex,“ zdůraznila Claire.

„Žádný sex,“ potvrdil jsem.

„Budeme mít sex?“ zeptal se Ttan.

„Ehm… proč se ptáte?“

„Můj šéf mi řekl, že to mám nejspíš očekávat. A já jsem pro sefuánskou delegaci připraven udělat co bude potřeba.“

Lehni si na záda a mysli na Anglii, pomyslel jsem si. „To nebude nutné.“

„Jste si jistý?“ zeptal se Ttan. „Pořádně jsem se pod krunýřem promazal.“

Napadlo mě spousta důvodů proč jsem za žádnou cenu nechtěl komentovat ani tuto poznámku, ani její logický důsledek.

„Jsem si jistý,“ přikývnul jsem. „Ale díky za ochotu.“

„Tak dobře,“ řekl Ttan a viditelně se jí ulevilo. „Doufám, že se neurazíte, ale nejste můj typ.“

„Protože jsem člověk?“

„Protože jste muž,“ řekl Ttan. „A já nejsem gay.“

Trochu mě to udivilo: „Vy jste muž?“

„Jsem dominantní,“ odvětil Ttan. „Sefuánci nemají pohlaví v tom smyslu, jak ho chápou lidé. Máme role.“ Zvedl článkovité klepeto a odťukával jednotlivé kategorie. „Jsme dominantní, subdominantní, pasivní nebo neutrální. Většinou nemáme sex se Sefuánci se stejnou rolí. Náš diplomatický protokol přitom jasně stanovuje, že s lidskými samci je potřeba zacházet jako s dominanty. Což znamená, že bychom měli stejnou roli, a sex s vámi by tedy pro měl byl gay sex. A já opravdu nejsem gay.“

„Takže to, že jsem člověk, nebrání tomu, abychom měli sex, ale protože jsem muž, tak spolu spát nesmíme.“

„Tak nějak,“ připustil Ttan. „Nicméně kdybyste chtěl, můžu to udělat. Můžu hrát subdominantní roli, nebo vy můžete být pasivní. Ale nemyslím, že byste to chtěl. Před touto schůzkou jsem pečlivě studoval anatomii lidského těla, zřejmě byste se přitom zranil.“

„Ano, zranění bych se rád vyhnul,“ souhlasil jsem.

„Výborně,“ podotkl Ttan a vystřelil anténu. „Máte hlad? Já totiž vůbec ne, a v Sefuánském atletickém klubu se dnes hraje jard. Když vyrazíme hned, stihneme začátek.“

„Děláte něco takového na každém rande?“ zeptal jsem se pro jistotu.

„Jasně,“ odpověděl Ttan. „Jard má rád každý. Možná si i zahrajeme.“

„Nemám ponětí co je to jard, nikdy jsem to nehrál.“

„A co šipky?“ zeptal se Ttan.

„To samozřejmě ano.“

„Tak to je to samé.“

Claire zatáhla záclony v úrazové ambulanci, kde mi právě zašívali rány. „Takže on tě na rande pobodal?“

Čerstvý absolvent lékařské fakulty mi propíchl jehlou kůži na rameni. Zasyčel jsem bolestí. „Aby se dalo mluvit o pobodání, musel by držet ten nůž v ruce. A on po mě tím nožem hodil.“

„To stvoření, co si s ním šel na rande, po tobě hodilo nůž?“

„Víš, hráli jsme takovou hru…“

„… a přitom jste po sobě házeli nožem?“

„Hráli jsme jard. To je hra, při které po sobě Sefuáni hážou nože a dostávají body za styl hodu a za to, kam se dýka zabodne do krunýře.“

„Nemám vás tady nechat o samotě?“ zeptal se absolvent. „Vážně se do toho nechci míchat.“

„Ahoj Carle,“ obrátila se k němu Claire. „To je v pořádku. Jak to vypadá s jeho ramenem?“

„Bude to v pořádku,“ řekl Carl. „Koupil to do svalu. Nůž nezasáhl naštěstí žádnou tepnu. Jestli chceš, můžeš ho dodělat.“

„Raději ne,“ zasyčela Claire. „Mohla bych ho bodnout znovu.“

„Jen pro úplnost, ten jard sem vyhrál,“ dodal jsem. „Ttan vypadl ze hry, protože zranil protihráče.“

„Fakt super,“ zuřila Claire. „Takže tě odvezli pobodaného do nemocnice, ale hlavně žes vyhrál!“

„Ttanovi to bylo opravdu moc líto. Ale stejně si myslím, že ho šéf seřve. Neměl mi tu hru vůbec nabízet.“

„Doufám, že ho aspoň budeš žalovat za napadení!“

„Ale prosímtě, Claire… to by bylo jako žalovat někoho, že tě srazil loktem při basketbalu.“

„Při basketbalu tě ale nikdo nemůže pobodat,“ zavrčela Claire. „Podívej se na sebe. Jdeš na rande, a vrátíš se pobodanej!“

„Kdybych se s ním vyspal, bylo by to daleko horší.“

Carl prudce vstal: „Tak ale teď už vážně raději půjdu.“

„Klid, Carle,“ řekli jsme s Claire ve stejnou chvíli. Asi minutu jsme byli zticha, a Carl mezitím pilně pracoval na mém rameni. Ze všech sil se snažil, aby už nic neslyšel.

„Kdy máš to další stupidní rande?“ řekla Claire nakonec hlasem ostrým jak břitva.

„Zítra. S Cli.“

„Jaká je pravděpodobnost, že zase přijdeš k těžké tělesné újmě?“

„Velice malá. Cli jsou pacifisti.“

„Neřekl bych zrovna pacifisti,“ řeklo stvoření, jež bylo zástupce ambasadora Fad Ronen, když jsem mu popisoval svoje předchozí rande a co na to říkala Claire. „Jen na rozdíl od lidí nejsme tak emotivní. Všechno to vaše násilí, války, vášně inteligentních bytostí… my na to moc nejsme.“ Ronen mě odvedlo z recepce Clijské ambasády do hlavní části budovy.

„A proč?“ zeptal jsem se.

„To má něco společného s tím proč jste tady,“ řeklo Ronen. „V oblasti sexu nejsme příliš kompetitivní druh. Nebojujeme o své partnery, nepředvádíme se před druhými kvůli reprodukci — tyhle věci prostě neděláme. Neberte to ale špatně — je velice zajímavé sledovat jak tyhle věci děláte vy, jak se v praxi projevuje integrální část vaší psychologie. U nás na Clitaru už dvacet let nepřetržitě běží představení Romeo a Julie, samozřejmě v originálním znění. Jsme také největší konzumenti lidských romantických komedií — mimo Zemi. Byli jsme velmi rádi, že píšete tenhle článek.“ Zavedlo mě to do kanceláře.

„Když se před druhými nepředvádíte, jak to vlastně vypadá, když jdete na rande?“ zeptal jsem se.

„Nevypadá to nijak,“ odpovědělo Ronen a otevřelo dveře do malé místnosti. „Aspoň ne tak, jak si vy představujete. U nás je to spíše skupinová záležitost. Zrovna dnes večer je naše každoměsíční setkání na ambasádě. Vybral jste si dobrý čas. Tak — tady to máme.“ Ronen vyšel z malé místnůstky a přinesl dva kulaté předměty velikosti koule na bowling z něčeho, co připomínalo zaprášenou hlínu. Jeden mi dal. „Tohle budete potřebovat.“

Bylo to lehké a lepkavé. „Co to je?“ zeptal jsem se.

„Mlíčí,“ odvětilo Ronen. „Pochází od jednoho z našich mladších diplomatů, který musel odjet do Ženevy na konferenci. Shaa bude rádo, že se zúčastníte místo něj. Tak pojďme, ať nepřijdeme pozdě. Všichni už na nás čekají.“ Zamířil ke dveřím a já za ním.

O pár minut později už jsme stáli v malé kulaté místnosti spolu s dalšími miminálně dvaceti Cli. Dlážděné stěny byly natřeny tak jasně bílou barvou, až jsem z toho málem oslepl. Uprostřed stál nízký stolek a podél stěn se táhla tvarovaná drážka. Mé podezření, že se jedná o něco na způsob lavičky, se potvrdilo v okamžiku, kdy jeden z Cli se začal do té drážky rozbalovat.

Ronen mě představil několika dalším Cli a potom ukázal na stolek uprostřed, kde už leželo několik dalších koulí z mlíčí. „Ty naše koule musíme položit vedle nich, a pak se posadíme.“ Tak jsme je položili a já se opřel o stěnu.

Když jsme zaujali svá místa, ukázal jsem směrem doprostřed: „Mají ty koule nějaký rituální význam?“

„Rituální význam? Kdepak,“ odpovědělo Ronen. „Mají čistě reprodukční účel.“

„Co prosím?“ vyhrkl jsem.

„Jsou to koule z mlíčí,“ vysvětlovalo Ronen. „My Cli jsme hermafrodité, produkujeme sperma i vajíčka. Vajíčka zůstávají uvnitř našich těl, tady ve spikulární oblasti“ — ukázal na tečkovaný pás nad dutinou břišní — „a sperma se vyměšuje ve formě mlíčí, je to takové jakoby želé. Sperma svému partnerovi můžeme předat čerstvé a ten si to pak aplikuje na své spikuly. Můžeme ho také ale po nějakou dobu uchovávat, právě ve formě mlíčné koule. Mlíčí ovšem postupem času ztrácí vodu a sperma se tak stává neaktivní. Trvá to ale roky, než se zkazí.“

Můj mozek se snažil vyrovnat se skutečností, že mám ruce umazané od mimozemského semene. „Takže co tady teď vlastně budeme dělat?“

„Je to oplodňovací večírek,“ vysvětlilo Ronen. „Jak už jsem řekl, my Cli v rámci reprodukce nesoutěžíme, raději to všechno děláme společně. Tím mají naši potomci zaručen ten nejlepší genetický mix. V praxi to vypadá tak, že každý tady na ambasádě celý měsíc sbírá svoje sperma, a pak si ho na oplodňovacím večírku spravedlivě rozdělíme. Proto všichni dali mlíčnou kouli na stůl.“

„Ale jak se dostane sperma ze stolu k vám?“

„Jednoduše: přidáme vodu,“ pokrčilo rameny Ronen.

„Vodu?“ zvýšil jsem hlas při představě něčeho velmi nepříjemného.

Ronen se ke mně provinile otočilo. „No… to jsem asi něco pokazil. My Cli nenosíme šaty. Měl jsem vám říct, že by bylo vhodné vzít si plavky.“

„Ale notak!“ řekla Jaaanta. „Teď nemůžeš přestat. Já musím vědět, jak to dopadlo!“

„To si nemyslím,“ řekl jsem zamyšleně a přejel prstem po horní hraně pivní sklenice. „Ještě nejsem dost opilý na to, abych ze sebe dostal ten nechutnej zbytek.“

Jaaanta se ušklíbla: „Jenom se pateticky snažíš vyloudit ze mě další pivo.“

„To je možné,“ připustil jsem.

„Hele Charlie, na rande si mě pozval ty. Tam, odkud pocházím, stejně tak jako tam, odkud pocházíš ty — tolik toho o pozemských zvyklostech vím — platí jednoduché pravidlo: kdo zve na rande, ten platí. A kromě toho vím, že ti účty hradí firma.“

„To není pravda!“ namítl jsem. „Dostanu zaplaceno, až vyjde článek. Takže to tvoje Mai Tai, moje rozmilá chapadlovitá kamarádko, platím ze svý kapsy.“

„Skandál! Ale stejně nemám na vybranou, protože já se prostě musím dozvědět, jak to bylo dál. Takže — koupím ti pivo, ale až mi všechno řekneš. Když to bude zábavný příběh, dostaneš guinness. Když se budu nudit, koupím ti Bud Light.”

„Bud Light mi chutná,“ zamručel jsem.

„To mi raději ani neříkej,“ zasmála se ironicky Jaaanta. „Zatím jsem o tobě měla docela vysoké mínění.“

„Seš snob,“ zašklebil jsem se. „No dobře. Takže Ronen řekl to svoje „to jsem asi něco pokazil“ a vteřinu potom se otevřel strop a na ten stůl uprostřed se vyvalily tuny vody jako z plaveckého bazénu. Mlíčné koule se rozpouštějí jako kostky bujónu a já jsem najednou od hlavy až k patě namočenej v polévce z mimozemského spermatu.“

Jaaanta se chechtala tak divoce že málem spadla z barové stoličky. Vím přesně, jak se cítila.

„To ale není to nejhorší,“ pokusil jsem se ji dorazit.

„Bože, co může být ještě horšího?“

„To je jednoduché. Další dva týdny jsem páchnul po rybině.“

Jaaanta vyprskla smíchy a radostí bouchla do baru, až se jí tam obtisklo chapadlo. „Kamaráde, za tohle dostaneš celej sud guinnessu.“

„Tak teda díky,“ zamračil jsem se. „Možná bych se i uklonil, ale točí se mi hlava a mohl bych se pozvracet.“

„Ale copak? Nejseš snad ještě nalitej?“ zeptala se Jaaanta a zamávala na barmana, aby nám donesl další rundu.

„Ne… anebo možná trochu jo. Ale podívej se, měl jsem náročný týden. Nedokážeš si představit jaké to je, chodit s mimozemšťankama na rande.“

„Pěkně děkuju,“ zaškaredila se Jaaanta. „A to jsem si myslela, že dělám všechno tak jak se má.“

„To ano! Jsi skvělá, zábavná, dobře se na tebe kouká a platíš mi pivo…“

„Celej sud!“ nezapomněla připomenout.

„…ale to je poprvé. Co se toho zbytku týče, dostal jsem ránu nožem, namočili mě do mimozemskýho spermatu a dokonce mě tajně pokřtili.“

„Kdo se tě snažil pokřtít?“ vyprskla smíchy Jaaanta.

„Holka z Frudenské ambasády. Já vím, že berou to své náboženství hrozně vážně, ale tahle začala mluvit o Všepojímajícím Slintajícím Božstvu ještě před předkrmem a neskončila ani u dezertu. Víš, že jsem předurčen k tomu, abych byl navěky věků stráven?“

„To máš štěstí, po omáčce jdeš cítit už teď.“

„To je pravda,“ připustil jsem. „Nicméně ty si předurčená ke strávení stejně tak jako já. Všichni budeme stráveni, i ti vyvolení. Samozřejmě se v tu chvíli nabízí otázka proč vůbec chtít být vyvolený.“

„A řekls to té slečně, co si s ní byl na rande?“

„Ne, chtěl jsem se co nejdřív dostat domů. Když jsem ji pak po večeři doprovázel zpátky na ambasádu, cítil jsem, jak mi po krku stékají nějaké kapky. Když jsem se otočil, tak rychle schovávala do kapsy takový malý sprej. Byl jsem prostě pokřtěn za pochodu.“

„No tak to rande fakt muselo stát zato,“ chechtala se Jaaanta. „Kdybys tam nešel, byl bys stráven spolu s námi nečistými ve druhé třídě. Zato ty máš teď v božském zažívacím traktu protekční místo.“

„Jen se bojím, že teď se budu muset nechat navěky někým trávit,“ zamračil jsem se. „Možná se dám ke katolíkům, pro jistotu.“

Jaaanta popotáhla. „Jsi zábavný, Charlie. Klidně ti řeknu, že jsem se tohohle rande docela obávala. Ale nakonec se docela dobře bavím.“

„Mluví ze mě chlast,“ zabručel jsem

„Jasně,“ pokývala Jaaanta hlavou. „Z tebe, nebo ze mě?“

„To nevím. Pojďme si dát další pití a uvidíme.“

Rozhlédl jsem se kolem sebe: „Takže takhle vypadá mimozemšťanský byt.“

„Ten byt není mimozemšťanský,“ opravila mě Jaaanta, „ale bydlí v něm mimozemšťané.“ Hodila klíče na barový pult a šla ke mně. Chapadla se jí jemně třásla. „Chceš se napít?“

„Už jsem toho vypil dneska dost.“

„Tak nějakou kávu?“

„Ty piješ kávu?“ podivil jsem se.

„No jasně,“ odvětila Jaaanta a zapadla do kuchyně. „Miluju kofein, stejně jako každá mladá vnímající bytost.“

„Není to zvláštní?“ zkoušel jsem filozofovat. „Ve vesmíru je tolik druhů vnímajících bytostí, každá z nich je jiná — ale všichni pijeme kávu.“ Otočil jsem se a zabodl oči do obrovské čmáranice na zdi.

„Spoustu věcí děláme stejně,“ přikývla Jaaanta a položila mi zezadu chapadlo na rameno. „Dýcháme, žijeme, umíráme.“

„To už je na mě moc velká filozofie,“ zakroutil jsem hlavou. „Myslel jsem na kávu.“

„Promiň, když se naliju, chce se mi filozofovat,“ usmála se Jaaanta. „A jsem hrozně nadržená.“

„Rád bych ti s tím pomohl, ale…“

„Fajn!“ skočila mi Jaaanta do řeči a než jsem stačil cokoliv dodat, měl jsem kalhoty na zemi a jemně omotané chapadlo mi masírovalo penis.

„No…“ vyhrkl jsem a poněkud nemotorně jsem se otočil k Jaaantě.

„Promiň, jsem zvyklá jít rovnou na věc.“

„To jsem si všiml.“

„Víš co je zajímavé?“ řekla Jaaanta. „Lidský penis má velice podobný tvar i velikost jako naše mužské pohlavní orgány. Dokonce se při stimulaci stejně zvětšuje.“ Jaaanta, snad aby zdůraznila tuto skutečnost, důkladně stimulovala. „To chapadlo, které teď cítíš, je ve skutečnosti určeno k tomu, aby se přizpůsobilo mužskému orgánu. Taková naše varianta vagíny. Jak se ti to líbí?“

„No…“

„Mě se to docela líbí,“ usmála se Jaaanta zálibně.

„Podívej se Jaaanto… bylo mi s tebou dneska večer opravdu hrozně fajn, ale tohle asi nemůžu dělat.“

„Právě to děláš,“ řekla Jaaanta. „A cítím, že minimálně část tvého těla neprotestuje.“

„Myslím tím, že bych to neměl dělat. Měli bychom toho nechat.“

„To bude ale problém,“ řekla Jaaanta.

„Jakto?“

„Když se přijímající chapadlo obtočí, nejde sundat dokud se daný akt nedokončí.“

„To si děláš legraci!“

„Tak se z toho zkus dostat.“

O dvě minuty později jsem toho nechal. „Tak fajn,“ řekl jsem rezignovaně. „Co mám dělat?“

Jaaanta úplně ignorovala, že má na sobě tričko a navedla moji ruku na napjatou a rovnou plochu tam, kde bývají prsa. „Cítíš to?“ zeptala se a já přikývl. „Prašti mě. Pořádně.“

„Prosím???“

„Pro započetí ovulačního procesu je potřeba vyvolat vibrace,“ vysvětlila Jaaanta. „Naši muži používají své chapadla jako paličky na buben. Tobě budou stačit ruce.“

„Tohle je úplně na hlavu! Kdybych během sexu praštil někoho z lidské rasy, zavřeli by mě do basy.“

„Já nejsem člověk, Charlie,“ připomněla Jaaanta. „Navíc ti zaručuju, že nedokážeš praštit do bubnu tak silně jako naši samci svými chapadly. Nejsou tam navíc žádná nervová zakončení, takže necítím bolest. Doslova a do písmene — ty mi nemůžeš ublížit. Takže mě prašti, Charlie, a pořádně.“

Natáhl jsem ruku a vší silou jí praštil do prsou, až sem cítil, jak to rezonuje. Jaaanta zněla jako bongů, a její chapadla se zatřásla.

„To je ono,“ vydechla vzrušeně. „Víc. Víc!“

Domů jsem se dovlekl o půl páté ráno. Claire byla vzhůru.

Podívala se na mě. „Proboha Charlie…“ vydechla a šla si raději lehnout.

Myslel jsem si, že nejhorší už mám za sebou. Pak se ale objevila ta vyrážka.

Carl odhrnul závěs v ordinaci — pak se zastavil a podíval se zpátky na chodbu, jestli nebude poblíž jiný internista, který by to mohl vzít za něj. Nakonec stejně vešel.

„Tak co máte za problém?“ zeptal se.

„Mám vyrážku.“

„Můžu se zeptat, kde jste to chytil?“

„Píchal mimozemšťanku,“ ozvala se uštěpačně Claire z druhé strany ordinace.

Carl se zastavil a podíval se směrem k ní. Koukala do zdi se založenýma rukama. „Dobře,“ řekl strojeně úředním hlasem, „podíváme se na to.“ Stáhnul jsem si spodky, a Carl mi upřeně zadíval tam dolů. „Hmmmm…“ zamručel asi tak po minutě. „Potřebuju se poradit,“ řekl a vystřelil z ordinace.

Otočil jsem se k Claire — pořád upřeně koukala do zdi. „Přece jsem řekl promiň!“ domlouval jsem jí. „A budu to říkat, dokud mi nebudeš věřit. Vážně jsem s Jaaantou nechtěl píchat. Prostě se to tak seběhlo.“

„Do hajzlu!!!“ vyštěkla frustrovaně Claire a ruce se jí třásly. „Ty si takový kretén! To není o tom že mrdáš mimozemšťanky, to je o tom že vůbec nepřemýšlíš! Za minulý týden tě pobodali, vymáchali v nějakým sajrajtu, pokřtili a čirou náhodou taky opíchali. A proč? Kvůli článku! Kdes nechal mozek, Charlie? Normální člověk by se na to vykašlal ve chvíli, kdy by ho poprvé odvezli do nemocnice.“

„Řekl jsem přece, že je mi to líto.“

„Nechci, aby ti to bylo líto. Chci, abys používal hlavu. Jsi chytrý jako sto čertů, a to je jedna z věcí, kvůli které tě miluju. Ale teď mi připadá, jakoby ti někdo vymačkal mozek z hlavy a vylil ho do hajzlu. Já vím, že se v nové práci snažíš. Ale takhle se to nedělá. Podívej se na sebe, už máš tu vyrážku až na krku.“

Zvedl jsem ruku. Claire přiskočila a zadržela mě. „Proboha, nešahej si na to.“

Závěs se zase odhrnul, vrátil se Charlie. Přivedl si na pomoc zavalitého chlapíka. „Tohle je doktor Schafer, náš alergolog.“

Schafer mě prohlédl a zadumaně řekl: „Budu hádat… byla z Durangu.“

„Přesně tak,“ přisvědčil jsem.

„Do háje…“ zaškaredil se Schafer a vypadl pryč. Carl běžel za ním.

Claire se podívala na hodinky. „Za 25 minut mi začíná směna. Dám si ještě předtím nahoře sprchu.“ Vstala, a já jí podal ruku.

Claire mě políbila na čelo. „Jo, jsem naštvaná, ale zvládnu to. Až tohle skončí, doufám, že už žádný takový článek psát nebudeš. Protože bych tě musela zabít — a koho bych si pak vzala? Což je další věc — celá tahle patálie je důkazem toho, že s tebou zůstanu v dobrém i zlém. To si uvědom.“

„Mohl bych tě třeba požádat o ruku…“

„… s vyrážkou kterou si chytil, když si píchal mimozemšťanku?“ skočila mi Claire do řeči. „To asi ne, Charlie.“ Láskyplně mi poklepala zboku na hlavu a odešla z ordinace. Zrovna ve chvíli, kdy se vraceli Carl a doktor Schafer. Carl nesl tác plný stříkaček.

„Dobrá zpráva je, že ta vyrážka je neškodná, stačí, když vám dáme několik injekcí a bude to pryč,“ řekl doktor Schaffer. „Špatná zpráva je, že se vám určitě nebude líbit, kam vám ty injekce musíme píchnout.“

„Nezapomeňte poslat účet za ty injekce,“ připomněla Debbie Austinová. „Zdravotní pojištění vám bude platit až za tři měsíce, ale protože ty náklady vznikly při pořizování reportáže, zkusím u Bena protlačit, aby vám to proplatil. To samé platí pro ty stehy.“

„Díky. Kde je vlastně Ben? Chtěl jsem si s ním promluvit o tom článku.“

„Celý den je mimo kancelář,“ odvětila Debbie. „Co se článků týče, obracejte se na mě. Něco vám nesedí?“

„Do terénu už kvůli tomu článku prostě nejdu.“

„Kvůli tomu, že jste musel párkrát do nemocnice? To patří k naší práci. Když psal Nick Venice o mimozemské gastronomii, dostal po jednom zákusku takové halucinace, že si myslel, že auta jsou z žužu. Vešel na ulici a rovnou autobusu do cesty.“

„Nicka srazil autobus?“

„Ne, ten stačil zastavit. Ale on omdlel, spadl hlavou na obrubník a vyrazil si tři zuby. Každý z nás zažil něco takového. Zřejmě už chápete proč naši redaktoři tak nenávidí psaní článků o mimozemšťanech. Ben má ale pravdu: on je to opravdu přesně náš obor. Dvakrát za sebou jsme o mimozemšťanech nepsali a prodeje klesly o 40 procent. Nenávidíme články o mimozemšťanech, ale jestli něco nenávidíme ještě víc, je to být nezaměstnaný.“

„To není jen o těch nemocnicích,“ namítnul jsem. „Moje přítelkyně už toho víc nesnese. Ještě jednu takovou historku a budu proti své vůli zase volný.“

„No řekněme, že sex s mimozemšťankou je i v případě takových článků trochu nad rámec,“ připustila Debbie. Chtěla něco říct, ale zrovna zazvonil telefon. Zvedla, několikrát do něj zahuhlala, pak se podívala na mě a zase položila sluchátko. „To byl Ben. Přece jen s váma chce mluvit o tom článku. Čeká na vás.“

„Kde?“

„Ve vašem bytě.“

Otevřel jsem dveře a vešel do obýváku. Byli tam všichni: můj šéf, moje přítelkyně a moje mimozemská milenka Jaaanta. Zarazil jsem se.

„Viděli jsme vás,“ zašklebil se Ben. „Nemá cenu utíkat.“

„No dobrá,“ přikývl jsem neochotně a zavřel dveře. „Vzdávám se. Může mi někdo říct o co tady vlastně jde?“

„Ten článek ruším,“ řekl Rosenwald

„Cože?“ zařval jsem. „Dvakrát jsem byl v nemocnici, a vy to chcete odpískat?“

„Ten článek byl od začátku podfuk,“ pokračoval Rosenwald. „Promiň, Charlie. Celá ta záležitost byla jen krycí operace.“

„Krycí operace? Co jste chtěli krýt?“

„Ji,“ řekla Claire a ukázala na Jaaantu.

Probodával jsem Claire očima. „Ty v tom jedeš s nima?“

„Řekli mi to před hodinou. Stavila jsem se domů na oběd a čekali tu na mě.“

Jaaanta se vložila do hovoru: „Chtěli jsme vysvětlit, o co se jedná. A já ti chtěla poděkovat.“

„Za co?“ Cloumaly se mnou obavy.

„Za to, že si mi pomohl otěhotnět,“ usmála se Jaaanta.

Vyschlo mi v krku.

„Můžeš být v klidu, Charlie,“ chlácholila mě Claire. „Ty nejsi otec.“

„Nejdřív bych se zřejmě měla představit,“ řekla Jaaanta. „Ve skutečnosti se vůbec nejmenuju Jaaanta, mé skutečné jméno je Ruthant Gornst Ud.“

„A protože nepředpokládám, že byste byl odborník na politiku Durangů,“ ozval se Rosenwald, „mohla by vám pomoct zorientovat se informace, že Ruthant je dědičkou dunrangské koruny. Zvykem je, aby se ujmula trůnu ve chvíli, kdy přivede na „svět“ vlastní potomky.“

„A právě v tom byl problém,“ vpadla do toho Jaaanta, teda vlastně Ruthant. „Před nějakou dobou můj choť při sportu nešťastně spadl a porušil si nervové provazce. Navenek bylo všechno v pořádku, chapadla mu ale velmi zeslábla a nedokázal prostě na mě už tak dobře a silně zabubnovat. A nemohla jsem ani připustit, aby na mě zabubnoval nějaký jiný Durang a nastartoval tak oplodnění. Aby to fungovalo, musel by se jeho orgán dostat do mého přijímajícího chapadla, což by bylo cizoložství.“

„A to, co jsme dělali my dva, snad nebylo?“ podivil jsem se.

„Ne z právního hlediska,“ odvětila Ruthant. „Duranské zákony nepovažují styk mezi různými druhy za sex.“

„Jako v Alabamě,“ zavrčel Rosenwald.

„Páření s tebou mi umožnilo připravit vnitřní pumpu,“ pokračovala Ruthant. „Když si na mě zabubnoval a zahájil tak ovulační proces, mohla jsem se jít hned pářit se svým chotěm. S radostí ti můžu sdělit, že jsem byla oplodněna téměř okamžitě potom, co si ode mě odešel. A ten byt taky nebyl můj, pronájem zařídil tady Ben.“

Otočil jsem se k Rosenwaldovi. „A vy ji znáte odkud?“

„Já ji ve skutečnosti neznal,“ řekl Rosenwald. „Znám se ale s ministrem zahraničí, pamatuju si ho z univerzity v Yale — oba jsme byli členy klubu Lebka se zkříženými hnáty. Duranský královský dvůr poprosil tady Billa o pomoc, ten to chtěl samozřejmě zařídit nějak neoficiální cestou, aby se to nerozkřiklo. Věděl taky, že mám kontakty na jiné ambasády, právě kvůli těm našim článkům o mimozemšťanech. Navrhli jsme, že jeden z mých lidí by jakože dělal článek o mimozemšťanech, mezitím bychom Ruthant propašovali nějak sem na planetu, udělalo by se co se mělo udělat a ona by zas mohla těhotná odjet a nikdo by o ničem nevěděl.“

„To jste se nebál, že na to někdo přijde?“ zeptal jsem se.

„No někdo určitě mohl. Obvinit dědičku trůnu z cizoložství je jedna věc, ale říct že spala s mimozemšťanem je daleko větší problém. Národ by se mohl vzbouřit, a nikdo by těm obviněním stejně nevěřil. Aspoň do doby, kdy by lidé, kteří s tím měli něco společného, zůstali zticha.“

„Teď už je vám doufám jasné, proč ten článek ruším,“ řekl Rosenwald.

Moc se mi to nelíbilo. „To jste mi to mohl říct rovnou o co se jedná. Stejně bych do toho šel.“

„Nešel,“ vpadla do toho Claire. „Protože si věděl, že máš přítelkyni. Tvůj šéf mi řekl jak tě musel podplatit večeří u Malýho Gina, aby ses do toho vůbec pustil. Jen si mi zapomněl říct, že tu večeři platila firma.“

Pokusil jsem se omluvit, ale Claire jen mávla rukou.

„Měli jsme zato, že nejlepší bude co nejdýl to před vámi tajit,“ řekl Rosenwald. „Nebylo to vůči vám úplně fér, ale rozhodli jsme se, že se necháme svědomím týrat až bude po všem.“

„Tak nechápu proč jste mi to vlastně vůbec museli říct,“ zakroutil jsem hlavou. „Něco takového by mě nikdy nenapadlo, to si pište.“

„Měla jsem výčitky svědomí,“ odpověděla Ruthant. „Jsi fajn chlap, Charlie. A mám špatný pocit, protože vím jaký nápor to musel být na tvůj vztah s Claire.“

„A to ještě nemluvíme o té vyrážce,“ zabručela Claire.

„Ano, to taky,“ připustila Ruthant. „A abych mluvila naprosto otevřeně, díky tobě se můžu ujmout trůnu. To si zasluhuje odměnu, a ty nemůžeš dostat odměnu a nevědět za co..“

„Odměnu,“ řekl jsem tupě.

„Napůl výplata, napůl peníze za vaše mlčení,“ odtušil Rosenwald.

„Kolik?“ zeptal jsem se.

„Právě jsme se o tom bavili s Claire, zrovna když jste přišel,“ řekla Ruthant.

Obrátil jsem se k Claire. Smála se. „Koupila si hodně dlouhé mlčení, Charlie. Asi tak na dva životy.“

„Takže je všechno v pořádku?“ zeptal jsem se Claire.

„Neřekla bych zrovna v pořádku,“ vážila Claire slova. „Spíš se mi ulevilo. Když už se dvě planetární vlády a tvůj šéf spikli, tak mám trochu lepší pocit že už ti taky řekli o co kráčí. Usuzuju z toho, že si vlastně přece jen nakonec chytrej chlap.“

„Díky Claire… taky tě miluju.“

„Takže dohodnuto?“ zeptala se Ruthant.

„Ještě ne,“ ozval jsem se. „Mám taky podmínku.“

„A to?“ zeptala se Ruthant.

„Chci dopsat ten článek.“

„Už jsem vám řekl, že ho ruším,“ zahučel Rosenwald.

„Nerušte ho,“ řekl jsem mu. „Lidé by se mohli ptát proč jste ho zaříznul, a kromě toho bych jako nový redaktor nevypadal nejlíp. Byl jsem na třech ambasádách a třikrát na rande. Tohle tam může zůstat, jen vynecháme to poslední.“

„To nevím,“ ošíval se Rosenwald. „Tři rande jsou trochu málo.“

„Tak uděláme ještě jedno,“ navrhnul jsem. „Je tady spousta mimozemských ambasád. Někdo bude určitě souhlasit.“

Claire se na to moc netvářila: „Fakt nevím co si o tom mám myslet.“

Otočil jsem se k ní: „Tobě chci říct tohle: nech mě dopsat ten článek a pak mi prokaž tu čest a vem si mě a buď mou ženou. Slibuju, že už nikdy nepůjdu na rande s žádnou mimozemšťankou, dokud budeme naživu.“

Claire si zakryla obličej rukama. Možná ji přemohly emoce, ale pak jsem zaslechl jak se směje. „Charlie, ty pitomče… právě si mě požádal o ruku, ale nikdy nemůžeme nikomu říct jak k tomu došlo. Moje matka by tě zabila. A ta tvoje by se k ní mileráda přidala.“

No a přesně kvůli tomuhle vždycky matkám tvrdím, že jsem svou ženu Claire požádal o ruku na Eiffelovce v Paříži, na výletě na oslavu mého prvního článku v časopise Muž Nového Světa. I když to není pravda, zní to romanticky. A když jsme pak na tu Eiffelovku opravdu šli, vzal jsem aspoň prstýnky. Takže to vlastně svým způsobem pravda je.

A proč vlastně teď říkám pravdu? Protože naše dítě by mělo vědět jak to vlastně bylo. Jasně, je ještě brzo abychom ti to řekli — viděli jsme tě jen na ultrazvuku. Jednou ale budeš chtít vědět co za tím bylo. Tak tady to máš.

A drž jazyk za zuby.